O speciálech - kuchařské rady

Občas se stává, že se mne po speciálu* některý z účastníků zastaví, řekne že to či ono bylo naprosto skvělé a že bych snad měl vydat kuchařku, protože by recept na danou věc také rádi někdy vyzkoušeli.

* takové naše pravidelné setkání pro příznivce dobrého jídla, dobrého pití a dobré společnosti

          Možná že to někdy udělám, možná že ne. Nevím. Přijde mi, že kuchařek jsou tisíce, receptů milióny a jakékoli mé ambice v tomto ohledu by stejně upadly v zapomnění. Přesto však tento článek čtete. To je proto, že jsem se rozhodl, že se přece o část svého kuchařského umění podělím - o tu, která je dle mého názoru mnohem důležitější než znalost receptů jako takových.

          Před časem jsem četl zpověď člověka, který byl od narození hluchý. V dospělosti se díky unikátní operaci podařilo mu sluch zprovoznit a on s hrůzou zjistil, že prdění je slyšet. Ta myšlenka je překvapivě hluboká, protože názorně ukazuje, jak může být člověk slepý k věcem, které si neuvědomuje, nebo k věcem, o kterých neví. Je to o to horší, že takové věci se špatně vysvětlují. Jak říct někomu, že by se měl častěji koupat, protože smrdí? Jak říct někomu, že mu smrdí z pusy a že by s tím měl něco udělat? Jak někomu říct, že mu záchod i chodba smrdí jak žumpa, protože dotyčný ztratil čich a tak přestal splachovat po malé potřebě, aby šetřil vodou? No? Ve většině případů asi nijak. Raději to nějak taktně přejde a napříště se dotyčnému pokusí vyhnout, pořád lepší než riskovat konfrontaci. Jednou jsem jednoho z návštěvníků speciálu zkusil upozornit, že to, jak veřejně komanduje svoji přítelkyni přesahuje hranice toho, co nám ostatním přijde přijatelné. Myslíte, že mi poděkoval, že to netušil? Ne, dostal jsem vynadáno, že se jim pletu do vztahu, který jim oběma skvěle vyhovuje. S jídlem to přitom v mnoha ohledech funguje podobně.

          Chtěli jste mé kuchařské rady. Tak tady jsou. Pokud chcete vařit pro ostatní lidi tak, aby jídlo představovalo skutečný požitek, tak jim zkuste věřit, stejně tak, jako byste měli věřit člověku se štětkou v ruce, který vám říká, že ta lavička je čerstvě natřená.

1) Servírujte nádobí skutečně čisté, nikoli čisté podle vás. Zvláště, pokud máte problémy se zrakem, zkontrolujte nádobí s brýlemi, případně hmatem. Nevěřili byste, kolikrát mi veškerou chuť k jídlu vzaly zbytky jídla na talíři nebo na příboru, zbytky dost malé na to, aby je dotyčná osoba při mytí přehlédla, ale dost velké na to, abych je já viděl.

2) Ujistěte se, že všechny potraviny jsou skutečně čerstvé. Sice chápu, že potraviny mohou v nějaký okamžik začít plesnivět nebo hnít a že to nemusíte zaregistrovat okamžitě, ale nabídnout někomu k čaji citrón, na kterém zraje zelenobílá plíseň, to není zrovna ideální. To samé na sýrovém talíři. Jsou sýry, které mají mít zelenobílou plíseň. Eidam to ale rozhodně není. Zažil jsem oboje. A na žádném z těch míst už jsem nikdy nic nekonzumoval. Můžou pak nastat takové trapné situace, kdy někomu nabízíte něco k jídlu, on vám ostentativně tvrdí, že to je dobré, že hlad nemá a pak mu začne kručet v břiše.

3) Nesnažte se recepty ošidit. Samozřejmě, peníze jsou alfa omega většiny problémů a nikdo jich nemá tolik, kolik by jich chtěl a potřeboval. Neříkám, že si máte vzít půjčku, abyste uvařili večeři. Pokud máte napnutý rozpočet, raději zvolte recept levnější, ale sám o sobě vyvážený a fungující. Rozhodně nenastavujte konkrétní recept levnějšími surovinami. Vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě, když se jednou někdo oblizoval po mých hovězích válečcích ve slanině a říkal, že by je rád komusi uvařil. Na přání jsem tedy přesně popsal recept a dotyčný zkonstatoval, že je to sice fajn, ale že hovězí svíčková je příliš drahá, tak to udělá z normálního kusu hovězího. Už si ani nepamatuju, jestli kozí sýr chtěl nahrazovat eidamem nebo ne a je to vlastně jedno. Ale co si pamatuju je, že jsem mu sarkastickým tónem řekl, ať to tak klidně udělá, ale že pak má zakázáno tvrdit, že recept má odemne, protože se to nebude dát pořádně jíst a já budu vypadat jako debil.  

4) Raději nevaře věci, které sami nemůžete jíst (nebo aspoň ochutnat), a pokud se přecejen rozhodnete je vařit, tak si vše kontrolujte mnohem pečlivěji. Samozřejmě, profesionální kuchař si vybírat nemůže a mně se to snadno mluví, když jediná potravina, kterou jíst nemůžu, jsou salámy ze supermarketů. Přesto si myslím, že je mnohem bezpečnější, když můžete jídlo, které připravujete, také ochutnat a neriskovat, že v průběhu vaření došlo k nějaké zradě. Pokud si totiž cukrovkář při pečení buchty splete cukr se solí, tak to zjistí až host při prvním kousnutí. A pořád to nebude tak strašné jako snaha vymyslet, jak s co nejmenšími ztrátami na životech zareagovat na natěšený dotaz "tak co, jak ti chutná?" (viz úvod).

Mějte tyto rady na paměti a lidé nebudou muset hledat výmluvy, proč k vám nemohou dorazit na jídlo.