Úskalí související se studiem angličtiny a jejího překladu

Člověk by si mohl myslet, že jakýkoli cizí jazyk je podobný tomu našemu. Naučit se z učebnice několik slovíček, několik pravidel na větnou konstrukci, skloňování, časování a najednou se bezproblémů domluvím.  Jenže to není tak jednoduché. Angličtina, stejně jako jakýkoli jiný jazyk, se nějak vyvíjela, tak jak se ve světě okolo objevovaly nové věci, které bylo potřeba nějak popsat. A pokud už se nějaký způsob našel, tak se u něj většinou zůstalo. Problém je, že ačkoli většinou jazyky docházely nezávisle na sobě k podobným závěrům, občas došly každý k něčemu úplně jinému.

Na jednu stranu s povděkem kvituji, jak čeština i angličtina zvládly přejít od slova vědomí (consciousness) k sebevědomí (self-consciousness), a to nejen ve významu "uvědomění si sebe sama", ale především toho, že to slovo je především vnímáno jako dávka vlastní hrdosti, možná až ješitnosti a posouzení vlastních schopností a stavu. Na druhou stranu, v češtině detektivové vyšetřují vraždy. Vražda je anglicky "murder". Jenže v angličtině není "murder detective", ale "homicide detective". Ovšem "homicide" je jakékoli způsobení smrti jinou osobou, ať již úmyslně nebo neúmyslně. Vražda jako taková, tedy "murder", je pouze jeden z typů homicide. Naopak v češtině to jde ještě dál, tedy že "vraždy" nereferují jen k obětem, ale přeneseně i k názvu oddělení, takže při doslovném překladu do angličtiny (tedy pokusu vysvětlit anglicky mluvící osobě jak je to v češtině vnímáno) by se spíše mohlo říct "working at murders" místo "working on murders" při pokusu přeložit "pracuje na vraždách".

Také je tu vznik jiných sociálních pravidel, nejsem si 100% jistý, ale předpokládám, že v důsledku absence tykání a vykání v angličtině. Zatímco v českém jazyce je oslovení pouze příjmením jasným důkazem nadřazenosti, neúcty až pohrdání, např. když dozorce ve vězení řve "Nováku!!!" místo "pane Nováku", v angličtině oslovení pouze příjmením často znamená pravý opak, tedy výraz jisté náklonnosti. Jsou pro to však celkem složitá pravidla: lidé jsou na stejné úrovni (přátelé, kolegové, ne nadřízený/podřízený). Mnohem častěji mezi muži než ženami, případně v mužských kolektivech nebo zaměstnáních, která jsou primárně považována za "mužská", tedy např. policisti, požárníci, vojenské jednotky, nebo třeba dřevorubci. Dále se předpokládá, že příjmení zní "dobře", respektivě nezní špatně nebo hloupě, často také jako důsledek běžného, opakujícího se křestního jména v rámci kolektivu. V takových situacích je příjmení považováno za něco jako přezdívku a značí, že lidé jsou si ještě bližší, než kdyby se oslovovali křestním jménem. Čeština toto sice nezná, ale s radostí to slepě přejímá ze zahraničních příběhů: "Jak prosté, milý Watsone". Ne doktore Watsone, ne Johne, ale prostě Watsone. Mulder a Scully si také nikdy neřeknou "Foxi" a "Dano", resp. "Dejno", jak by se to skloňovalo a vyslovovalo. Kate Beckett nemlich to samé - zatímco nadřízení ji adresují "Detective" nebo "Detective Beckett", otec "Kate" a civilisti "ms. Beckett", pouze kolegové ji smějí říkat jen "Beckett", Castle ji tak také začne říkat teprve ve chvíli, kdy spolu začnou pracovat.

Pak zde máme situaci, kdy jazyk vytvoří něco, co sice umíme přeložit, ale nedává to smysl. V angličtině "Spelling bee" - soutěž v hláskování. Zatímco český jazyk je vytvořen tak, že každému písmenu odpovídá konkrétní zvuk a je jen několik málo konkrétních výjimek (ale i tak přesně definovaných), např. že z "n" následovaného měkkým "i" se stane "ň", jako ve slově "debilní", které ve skutečnosti čteme "debilňí". Trochu problematické je naučit lidi přesně rozhodovat, kde se píše "i" a kde "y", kde "s" a kde "z" a tak dále. Celkově se ale předpokládá, že každý člověk s ukončeným základním vzděláním bude všechna tato pravidla ovládat. Angličtina však nemá pravidla v podstatě žádná, a tak slovo, které se nějak vysloví, se může psát skoro jakkoli a je tedy potřeba pamatovat si u každého slova, jak konkrétně se píše.  Zatímco u nás je učitel považován za naprosto neomylného a nedejbože aby někdo podryl jeho autoritu, v angličtině je učitel jen člověk, který sice ví víc než žáci, ale rozhodně neví všechno. Představte si, že byste přišli za svojí češtinářkou, zeptat se, jak se píše nějaké slovo, a ona vám odpověděla: "já nevím, musím se podívat do slovníku". Nemyslitelné. V Americe naprosto běžné. Ne proto, že by tam byli učitelé blbější. Proto se také u nás píší diktáty, kde se předpokládá, že budete mít všechno správně a za každou chybu známka dolů, zatímco v Americe se konají soutěže v hláskování... protože v angličtině prostě nemůžete mít "všechno dobře" - a tak se dá snadno soutěžit v tom, kdo to má nejlépe.

Dalším příkladem je problém, kdy jeden z jazyků překladem vůbec nedisponuje, protože dané slovo v jazyce nikdy nebylo potřeba (ať už ze sociálních, geografických nebo politických důvodů). Ve filmu Caddyshack vypráví Chevy Chase o tom, jak na škole dělali testy, na jaké povolání by se nejvíce hodil. Vyšlo mu, že by měl být požárník. Při sledování české verze jsem dost dobře nechápal, co na tom mělo být vtipného. Teprve když jsem film viděl o pár let později anglicky, začalo vše dávat smysl. On totiž v originále říká "I should be a firewatcher". Firewatcher, něco jako "sledovač požárů", je činnost, která u nás neexistuje. V Americe ovšem byly mnohem větší souvisle zalesněné plochy, ve kterých mohl vzniknout požár, a mohlo trvat i několik dní, než ho někdo zaregistroval - požár se mezitím rozšířil do takové síly, že již nebylo možné ho zastavit. Proto vznikla pozice firewatcherů. Měli postavené malé stanice na vrcholcích nejvyšších hor a jejich jediná činnost byla se jednou za čas rozhlédnout dokola po kraji, zda někdo něco nehoří.

No a samozřejmě nejde zapomenout na situace, kdy překlad sice máme, jenže rozsahy, v jakých se jednotlivá slova používají, si úpně neodpovídají. České "mít rád" a "milovat" má sice anglické ekvivalenty "to like" a "to love". Problém je, že v angličtině se často použije "to love" i v situaci, kdy by čeština použila "mít rád." Ve vážně míněné větě totiž čeština často odliší "mít rád" jako citovou vazbu bez až sobeckého, sexuálního zájmu od "milovat", která ji předpokládá, což je nejnázornější na příkladu "mám tě hrozně ráda, ale nemiluji tě". Zde angličtina připustí nejen identickou konstrukci "I really like you, but I don't love you", ale také "I love you, but only as a friend", zatímco "Miluji tě, ale jen jako kamaráda" by v češtině nikdo neřekl, protože se to vzájemně vylučuje. V angličtině "to love" může popisovat jakýkoli z těchto typů emoce a předpokládá se, že konkrétní význam bude pochopitelný z kontextu...

Všechny tyto věci je potřeba brát v potaz, pokud se angličtinu chcete a snažíte naučit. Především tedy nespoléhat na slovníkový překlad slova, ale spíše se snažit cizí jazyk učit tak, jako by se ho učilo dítě, které ještě nezná žádný jiný jazyk - význam nového slova v cizím jazyce tedy vysvětlit opisným tvarem ve stejném jazyce, raději než českým ekvivalentem. No a pak samozřejmě otázka, proč by se měl člověk anglicky vlastně naučit - tak primárně proto, aby mohl číst anglické knihy a sledovat anglické filmy v originále. Běžně totiž nabízejí mnohem lepší zážitek.

Alfa a omega problémů s překladem jsou jakékoli vtípky spojené s podobně nebo stejně znějícími slovy, případě vícevýznamovými slovy. V legendárním filmu Pulp Fiction vypráví Mia vtip o rodině rajčátek: Táta a máma rajče jdou vpředu, malé rajče se toulá za nimi a zdržuje. Pak přijede auto a malé rajče přejede. Otec se za ním otočí a volá "Poběž, kečupe!". Kameňák jak vyšitý. Divák se nemůže zbavit dojmu, že chápe proč nenatočili další díly toho seriálu, ve kterém tu hlášku pronesla, když tam měla říkat takové pitomosti. Pokud ale slyšíte anglickou verzi, tak ta končí příkazem "Come on, catch up!". A hned je vtip o něčem jiném. Samozřejmě, překladatel měl dvě, podobně špatné, možnosti. Buď nahradit vtip jiným, vtipným, nebo ho přeložit a znevtipnit. (Nemluvě o tom, že je potřeba slova alespoň trochu přizpůsobit tomu, jak herci otevírali pusu).

O třídu horší je, když se jedná o jednovětnou sarkastickou poznámku, například "I am Delores Herbig, as in her big brown eyes" v seriálu "Dead like me". Tomuhle se máte šanci přiblížit leda tak za předpokladu, že postavu přejmenujete, což bude působit dost divně, jakmile kamera zabere nějakou její jmenovku. A nebo tam prostě "něco" naroubujete a budete spoléhat na to, že divák okamžik nějak přežije, pochybujíc o své inteligenci, vzhledem k absolutní neschopnosti pochopit, co to ta postava plácá za nesmysly. 

Celkem standardní čára přes rozpočet byly například názvy jednotlivých epizod seriálu "Remington Steele", kde bylo použito slovo "steele" v názvu každé epizody, ať už ve významu skutečném (ocel), nebo místo stejně znějícího "steal" (krást) nebo podobně znějícího "still" (stále). Zvláště hned u pilotní epizody jménem "Licence to Steele", což je jasný dvojsmysl (Licence pro Steela vs. Povolení krást) tak český překlad (již zmíněné "Licence pro Steela") nezabije půlku vtipu, ale zabije ho celý.

A Steela si jako příklad ještě podržím. Dalším problémem jsou kulturní reference, které překladatel buď nemá, nebo sice má, ale předpokládá, že je nemá divák. Musím přiznat, že tady jsem byl na sebe celkem hrdý, když jsem i v české verzi pochopil, jak to mělo být v originále (a jen jsem si to později ověřil). Na návštěvě mají tři japonce a vezou je v limuzíně, když začne automobilová honička. A nadšení japonci říkají: "Pravá automobilová honička!", "Budeme jako jeden tým!" a "Miluji, když plán vyjde". Poslední věta celkem jasně ukazuje, že  prostřední věta měla ve skutečnosti znít "Budeme jako A-team", což byl slavný americký seriál, mimochodem premiérově vysílaný na stejné televizní stanici jako Steele, jen o hodinu dříve.

Občas se objeví strašná náhoda a vy máte možnost něco takového přeložit, aniž by to znělo příliš blbě, ačkoli použijete úplně jiná slova a podobnosti, jako např. ve filmu "Dead like me, life after death", kde se nachází výměna názorů: "Fuck you!" / "No, thank you", která by do češtiny šla krásně narouboval jako "Jdi do píčy!" / "Ne děkuji", kde je podstata dvojsmyslu zachována. Český překlad jsem ovšem neviděl, takže nemohu posoudit, zda měl překladatel odvahu to skutečně použít, nebo zda tam zase narouboval nějaký totální nesmysl, jak se to v takové situaci běžně dělá.

A celkem evidentně je také nepřeložitelná jakákoli poezie nebo hudba. Ta se naštěstí (zvláště na obrazovce) nepřekládá, ale jen otitulkovává, a většinou jen na přímo, bez snahy překlad nějak zveršovat také. 

Čímž jsme tedy odpověděli na otázku proč se učit anglicky, teď ještě odpovězme na to, jak se anglicky nejlépe a nejsnáze naučit. Samozřejmě že nejvíce vám pomůže pobyt v anglicky mluvící zemi, tam se před vzděláním utéct nedá. Bohužel většina lidí takovou možnost nemá (respektivě má ji každý, ale TMEFTLB - "Too much effort for too little benefit", tedy že se to nevyplatí - opustit rodinu, dobrou práci, etc...). Osobní kontakt vás totiž nutí angličtinu nejen přijímat, ale také aktivně vytvářet, což mozkové závity protočí ještě mnohem více. Samozřejmě, pokud nemáte rozumnou možnost, jak angličtinu generovat, je vhodné se ji alesoň snažit přijímat v co největší míře. Zde jsou vhodné především počítačové hry, ve kterých ta angličtina sice je, ale není tam nijak důležitá, protože klíčem stejně je to, jak budete klikat. Pokud ale zakoupíte českou lokalizaci, protože "neumíte anglicky tak dobře", tak se nemáte šanci nikam posunout. Člověk se nenaučí tím, že si bude opakovat co už zná, ale tím, že bude vyhledávat nové výzvy, tedy věci, které ještě nezná. To už totiž rovnou můžete koukat na Ordinaci v Růžové zahradě nebo Ulici, dá vám to přibližně stejně. Za celkem běžnou, ale zásadní chybu považuji sledovat filmy nebo seriály v původním znění, ovšem s českými titulky. Mozek sotva stíhá číst text a přeměňovat ho na děj, a těžko má volnou výpočetní kapacitu na to, aby ještě porovnával anglický zvuk s českým textem. A i kdyby ano, zaděláváte si na problémy. Nejen proto, že se česká a anglická verze může lišit a člověk se pak něco učí špatně, ale především proto, že je to většinou úplně zbytečné. Pokud člověk anglicky už alespoň trochu umí, jeho problém s poslechem nebývá v tom, že slovo nezná, ale že ho nepozná. Proto naopak celkém pomáhá sledovat původní znění s odpovídajícími anglickými titulky. To je totiž něco jako kniha, akorát mnohem jednodušší. Schválně otevřete nějakou anglickou knihu: věty v přímé řeči jsou většinou krátké a jednoduché, zatímco věty, kterými vypravěč popisuje okolí většinou budou dlouhé a pěkně košaté, tak aby člověk hledal ve slovníku každé druhé slovo. No a ve filmu většinou vypravěč není, takže zůstanou jen ty krátké a jednoduché věty, které si postavy vyměňují mezi sebou. Pro studium přímo ideální.

Respektivě, existuje jedna výjimka, která ospravedlňuje sledování anglického pořadu s českými titulky, a to pokud umíte tak dobře abyste bezproblémů rozuměli, překlad je špatný a vy se chcete pobavit. Jako u původního překladu Fast and Furious:

"It's a Detroit muscle" - "Je to Mustang z Detroitu" (zatímco stojí nad Dodge Chargerem '70)

"He drove pro stock car circuit" - "Jezdil v Prostockém cirkuse"

"I saw him a week later, I had a wrench" - "Potkal jsem ho o týden později na svém ranči"

"Has to take bus to work everyday" - "Musí každý den do práce" 

kdy už člověk neví zda se má smát nebo brečet, a přemýšlí zda autor skutečně ví o angličtině cca tolik co Severní Korea o demokracii, nebo zda to je celé promyšlený trolling.

V ideálním případě by se člověk měl dostat tak daleko, že už ani nevnímá, že vnímá anglicky, něco jako automatizace dýchání. Nad tím jak dýcháte můžete převzít kontrolu. Řídit nádech, řídit výdech, zadržet dech. Jakmile ale na dýchání přestanete myslet, tělo začne automaticky dýchat samo od sebe, takovou rychlostí a silou, jak potřebuje přísun kyslíku. Takhle nějak by člověk měl angličtinu vnímat, tedy být většinu času natolik zabrán do děje, že úplně zapomene, že ho čte nebo sleduje anglicky. 

P.S. Pokud někdo z vás dokáže přeložit větu "Even gay vampire porn is still not as gay as Twillight" aniž by to začalo znít škrobeně, zaplatím mu pivo :-)